Zdraví a životní prostředí
V první řadě je důležité si uvědomit, že před r. 1989 spojení „životní prostředí“ tak nějak neexistovalo. Neřešilo se. Výroba, především tedy „prvovýroba“, byla na prvním místě. Jednou z nejimpozantnějších staveb mého rodného Ostravska byla Nová huť s velmi vysokým komínem, který zajišťoval, že zplodiny z něho nespadnou do jeho okolí, ale až v Beskydech. Byl tak vysoký a účinný, že představoval předěl v lokáním počasí. Moje babička bydlela na jihovýchodní straně Ostravy, my na severní, vzdálenost 15 km, mezi tím ten komín. Bylo běžné, že na zahradě u babičky pršelo, ale když jsme projeli kolem Nové hutě, počasí za ní bylo jiné, už nepršelo. Říkalo se, že komín dokáže vynést prach tak vysoko, že způsobí kondenzaci vodní páry a déšť. V Beskydech je hora jménem Smrk. Koncem 80 let na ní už žádné smrky nebyly, padly za oběť kyselým dešťům a směsi všeho ostatního, co vypustily do ovzduší obří hutě, elektrárny a chemička, zaměřená na výrobu kyseliny sírové, chlorovodíkové a dalších specialit. Z té doby si pamatuji verš: „Há dvě es smrdí jako pes.“ H2S je sulfan neboli sirovodík. Musím říct, že pes tedy smrdí podstatně méně.
Padal černý déšť a černý sníh, tím nemyslím nějaké básnické přirovnání, ale holý popis skutečnosti. Z dětských let si pamatuji „sprinty“ mojí mámy ze zahrady ke šňůře na prádlo, když v létě sušila prádlo venku a přišla přeháňka. Tam, kam dopadla kapka, zůstala špinavá stopa. Cokoliv, co jste nechali přes noc venku, bylo do rána obaleno mastnou špínou. Konkrétně mám na mysli igelitové pytlíky a tašky, které se praly, a to byl do rána docela pěkný „humus“ a už nezbylo, než je vyhodit. Odpadky se vozily do lesa na divokou skládku, na druhé straně jich nebylo tak obrovské množství jako teď. Mytí oken nekomentuji, rámy byly po zimě obalené tlustou vrstvou mastné špíny. Když jste na podzim trhali jablka, museli jste si ruce umýt solvinou, protože ani mýdlo nestačilo. Růžovošedý opar u země a nad ním modrou oblohu jsem naštěstí už od té doby neviděla. Také se říkalo, že když šli lidé v pět ráno do oceláren, ve čtvrti u Nové Huti po nich zůstávaly stopy v prachu, který během noci napadal. Nepamatuji si, že by se to někdy nějak oficiálně řešilo. Snad jediným prostředkem „boje“ proti smogu a prachu bylo vysazování listnatých stromů mezi paneláky a obytné domy, které na podzim shodily listy i se vším, co na nich ulpělo, a na jaře vyrašily znovu. Dnes je Ostrava zeleným městem, a to je to, co mi u nás stále chybí. Dodnes si ovšem užívám, že když nechám na lodžii viset prádlo i více dnů, zůstane čisté. Spíše mi ho znečistí ptáci než čmoud z továren.
Samozřejmě, že jsme jako děti nebyly zdravé. Pamatuji si, že ještě v předškolním věku rodiče řešili, že celý rok kašlu. Potom jsem trpěla na angíny, v sedmé nebo osmé třídě jsem měla zameškáno asi šest týdnů školy, spousta antibiotik, a chtěli mi vytrhnout mandle, což se u dětí v té době běžně dělalo. Nachlazení bylo časté a zkomplikované tím, že nebyly citróny, pomeranče, v zimě nebyl žádný zdroj vitamínů pro děti. Ve sklepě jsme měli vlastní jablka, která v únoru už byla seschlá a bez chuti a nechtěly jsme je jíst, na půdě cibuli a česnek, a zelí. Máma byla nešťastná, že nám nemůže udělat obyčejný čaj s citrónem.
Nějak jsem se z toho všeho dostala, a když jsem se seznámila se svým manželem, tak stěhování za čistším vzduchem a vodou bylo jedním z hlavních důvodů, proč opustit rodný kraj. Na zdraví v uplynulých 30 letech si už stěžovat nemůžu a dost lidí si myslí, že jsem mladší, než ve skutečnosti jsem – dělám si legraci, že mám pověstný „ostragen“, který dovoluje přežít v tom prachu a smogu a když se potom takovýto mutant přestěhuje do lepšího prostředí, tak se mu daří dobře ve smyslu „co tě nezabije, to tě posílí“. Nedoporučuji ale to zkoušet u další generace…
Druhou postiženou oblastí Československa byly Severní Čechy a Krušné hory, zničené oxidem siřičitým, s kostrami stromů nastojato místo lesa, dnes známe podobné výjevy kvůli kůrovci, ale to už není daň za průmysl. Splašky tekly do řek a byla místa, kde nebylo radno do vody vůbec vstupovat.
Také s pověstnou vysokou úrovní zdravotní péče za socialismu to nebylo tak žhavé. Můj děda, ročník 1905, byl horník a měl velké štěstí, že přežil šachtu bez úrazu. V 55 letech dostal invalidní důchod na diagnózu „zaprášení plic“ uhelným prachem a dostal na tu dobu slušné finanční odškodnění. Co si na něho vzpomínám, chodil pomalu, zadýchával se na každých 100 metrech, nemohl fyzicky pracovat. Jednou v zimě, když se nepohodli s mými rodiči a babička byla nemocná, šel nakoupit do asi kilometr vzdáleného konzumu. Dostal zápal plic a skončil v nemocnici. To by ještě nebylo nic mimořádného. Z nemocnice putoval do „ozdravovny“ – a vrátil se s tuberkulózou. Tuberkulóza je vysoce infekční onemocnění, které bylo smrtelné až do 50. let 20. století. S nástupem antibiotik a očkování se ji podařilo téměř vymýtit. A najednou jsme to měli doma. Bydleli jsme ve dvojdomku s prarodiči se společným vchodem. Máma měla osobní zkušenosti s lidmi, kteří na tuberkulózu zemřeli a propadla panice. Asi tři roky, než na to děda zemřel, jsme byli potom sledováni a pořád nás kontrolovali, jestli máme protilátky po očkování. Nevím, co by se dělo dnes, kdyby někdo šel do nemocnice se zápalem plic a vrátil se s tuberkulózou…
Táta žil v duchu tehdejšího zdravého životního stylu, což bylo mléko a vejce. Vlastně si nepamatuji, že by pil něco jiného než mléko a bílou kávu meltu (fuj). Když mu bylo 40, vážně onemocněl s ledvinovými kameny. Ve skříni měl potom schovaný pytlík s kameny, které připomínaly hrst obilí, které z něho během dvou let nějak vyšly. Když se s velkými obtížemi vyléčil, dostal doporučení, že lékem, který kameny rozpouští a zabraňuje jejich opakovanému tvoření, je Uralyt U, který se dá sehnat jenom v Západním Německu. Máma měla známou v lékárně, která byla schopna lék na černo sehnat, chtěla ale marky. Ty se musely také nějak sehnat. Ani nevím, kde je máma sháněla, jenom si pamatuji, že za marku chtěli 15 Kč. Při průměrné mzdě cca 2000 Kč za měsíc. Pro ujasnění – kolem r. 2000 před zavedením eura, kdy už byla česká koruna plnohodnotnou směnitelnou měnou, byl kurz koruny k marce stejný s tím, že průměrná mzda již byla 10 000 Kč. Uralyt U byly granule jako instantní čaj a otec potom pravidelně pil jednu skleničku denně. Ledvinové kameny se mu už nevrátily. Máma mi zemřela během 38 hodin na akutní zánět střev, když si v nemocnici mysleli, že má žlučníkový záchvat. To mi bylo již 28 let, a když jsem ji oplakávala, kolegové v práci mi vyjádřili upřímnou soustrast, ale zároveň zkonstatovali, že ve 30-ti přece už nikdo nemá oba rodiče, byla to pravda. Zase nebyly problémy dnešního typu – kdo se postará o velmi staré lidi, „sklerózy“, což bylo tehdejší označení pro stařeckou demenci a nemoci, které ji způsobují, se dožila sem tam nějaká babička, a důchodovou reformu nebylo třeba řešit.