Jak to bylo s bydlením za socialismu
Dnešní mladé lidi trápí vysoké ceny bytů, pozemků a nemovitostí obecně, vysoké ceny nájmů. Objevuje se představa, že za socialismu mladí lidé „dostali“ byt v paneláku, tzv. králíkárnu, a že dnes za stejnou králíkárnu platí tři miliony. Také panuje obecná představa o právu na bydlení, a to tam, kde se rozhodnu žít, což je v Praze. Nechci bagatelizovat dnešní problémy s bydlením, je fakt, že ceny nemovitostí rostou do závratných výšin, ale za socialismu byla realita zásadním způsobem odlišná.
Byt jste si nemohli koupit. Byty nebyly ve vlastnictví bydlících, v lepším případě byly ve vlastnictví družstva, častěji ve vlastnictví města nebo státu. Byty byly přidělovány. Pokud jste nebyli ženatí – vdané, měli jste nárok na byt maximálně 1+1 bez ohledu na věk a na vaši práci. Lékaři, inženýři, dělníci, všichni ve stejných 1+1 až do smrti. Samozřejmě, že se na byt čekalo 20 let, tvořily se pořadníky. Vaše pozice v pořadníku záležela nejenom na délce čekání, ale na známostech, schopnosti korumpovat, závisela na vašem významu pro socialistickou společnost, takže příslušníci Veřejné bezpečnosti („policie“), členové strany (tím se myslí Komunistická strana Československa) a vojáci měli automaticky přednost. Prozíraví rodiče se zapsali do pořadníku, když se jim narodily děti. Jedna moje spolužačka tak dostala ve svých 25 letech byt v paneláku na sídlišti – jak jsme jí záviděli. Bylo běžné, že se děti rodily 20letým matkám a otcům, a ti potom léta bydleli v bytech společně s rodiči v dětském pokojíku a miminem. Většinou to netrvalo až tak dlouho, protože se mladá manželství brzy rozpadla, což bylo logickým důsledkem předčasného rodičovství a společného bydlení s tchány v malém bytě. Když se podařilo získat byt a založit klasickou rodinu se dvěma dětmi, tak v případě rozvodu odcházel otec do 1+1, a matce s dětmi tak byt zůstal. Pokud už byly děti velké a odstěhované jinam, tak po rozvodu hrozilo, že ani jeden z bývalých manželů neudrží byt 2+1 nebo 3+1, protože by měli by tzv. „nadměr“. Bylo třeba se oženit nebo znovu vdát. Rozvedený kolega se tak ženil ve svých 50 letech s jednou paní, se kterou byli víc kamarádi než partneři, aby si udržela byt.
Nebylo možné si byt pronajmout. Nebylo od koho, protože v nájmu bydleli v podstatě všichni a nešlo jen tak zajít za majitelem, tj. státem nebo městem, a říct, že chci byt na rok nebo na půl roku. Společný život na zkoušku, jak je dneska zvykem, neexistoval. Nebyly vůbec realitní kanceláře, v podstatě ani trh s nemovitostmi neexistoval, protože všechny nemovitosti kromě rodinných domků a chat byly ve státních rukou. Milenci si nemohli pronajmout byteček pro sebe, možná i proto bylo tolik nechtěných těhotenství. Prostě jste bydleli u rodičů, případně na studentské koleji, a hotovo. Když jste chtěli být se svojí „holkou“ nebo „klukem“ sami, museli jste buď počkat, až rodiče nebudou doma, nebo sehnat nějakou chatu od kamaráda, nebo jít do přírody.
Lidé si byty v panelácích, které nebyly jejich, různě svépomocně upravovali. Oblíbené bylo např. obložení kuchyňské linky dřevěnými pravítky, která připomínaly palubky a daly se koupit v papírnictví jako školní potřeba. Když se vám ale pokazil sporák nebo ucpala kanalizace, museli jste žádat u příslušného soudruha o opravu. Nebyli řemeslníci, takže se čekalo x dní nebo měsíců, ledaže jste měli známého, který vám přišel pomoci po pracovní době na tzv. fušku, která byla nelegální. „Fuškaři“ taky patřili mezi protisocialistické živly. Platilo jsem jim hodně a byli jste za to rádi.
Pokud měl někdo prostředky, šikovné ruce a zedníka v rodině, a chtěl by si postavit dům, tak si ho mohl postavit maximálně na zahradě svých rodičů, případně na zahradě někoho jiného, pokud vám majitel zahradu prodal. Výstavba rodinných domů byla nežádoucí, veškerá půda byla ve vlastnictví všech, tedy státu, nebo Jednotných zemědělských družstev. Soukromníkům se půda neprodávala. Bydlení v rodinných domech byl buržoazní přežitek a nějaké domy na klíč – to nebylo ještě ani v 90 letech běžné. Kdo stavěl, tak svépomocí, často se začínalo podomácku lisováním tvárnic z různého průmyslového odpadu. Soused stavěl dům 10 let. Sám, den, co den, víkend, co víkend, na zahradě svého otce.
Jindy soudruzi donutili ve veřejném zájmu majitele svůj pozemek prodat. Konkrétně to hrozilo nám. Po mém dědovi a babičce jsme měli v rodině pozemek o rozloze cca hektar. Máma pozemky hned po smrti babičky nechala částečně napsat i na nás, sotva zletilé dcery, aby nevlasnila „hodně“.
Soudruzi si na tu zahradu dělali permanentě zálusk. V zájmu socialistické společnosti jeden pán, jehož jméno si pamatuji, ale nebudu jmenovat, i když to bylo v jiném kraji a velmi dávno, chtěl vést přes náš pozemek tu plynovod, tu vodovod do pět kilometrů vzdáleného panelákového sídliště a pravidelně chodil strašit mámu. Vyhrožoval ji zestátněním anebo nuceným výkupem za cenu 40 haléřů za metr čtvereční. Pro představu je dobré tuto cenu vždy porovnat s tehdejší průměrnou mzdou, která byla začátkem 80 let cca 2200 Kč. Za hektar zahrady bychom dostali ani ne dva průměrné měsíční platy, což po přepočtu na dnešní průměrnou mzdu se pohybuje kolem 6 -7 Kč za m2. Cena nejméně úrodného pole je dnes cca 10x vyšší. Zato auto Škoda Favorit stál 90 tisíc, a ještě se na něho léta čekalo!
Byla tu ovšem určitá vyvolená skupina lidí, kteří neměli problém sehnat pozemek a postavit dům – funkcionáři KSČ a jejich děti.
Když jsem počátkem 90 let přišla do Přeštic, nebyly tady vůbec žádné nové nebo rozestavěné domy. Nejmladší zástavba spadala do počátku 70 let, a pak následovala dvacetiletá pauza. Teprve až v polovině 90 let město uvolnilo pozemky na stavbu domků, o které ani nebyl velký zájem. Starší generace byly zvyklé na panelákové byty a nějaký dům se zahrádkou jim připadal jenom jako zátěž. Dnes je situace naprosto odlišná, staví každý, staví se všude, a ceny často zdaleka neodpovídají kvalitě bydlení. Ale to už je jiný příběh.